Jak se počítá životnost hvězdy

Když se za jasné noci podíváme na oblohu plnou hvÄ›zd, asi těžko si pÅ™edstavíme, že by tomu mohlo být nÄ›kdy jinak. PÅ™i tomto pohledu si jen málokdo pÅ™ipomene, že ani hvÄ›zdy nesvítí vÄ›ÄnÄ›. Ano, doba jejich života se poÄítá na miliardy let, avÅ¡ak v kosmickém pojetí Äasu to není až tak dlouhá doba. To vÅ¡ak vyvolává otázku, jak vlastnÄ› dobu života hvÄ›zdy dovedeme spoÄítat. Jaké zde máme náznaky?

 

Abychom tomu mohli porozumÄ›t, je potÅ™eba si uvÄ›domit, že každá hvÄ›zda je v podstatÄ› obrovský nukleární reaktor. A ten potÅ™ebuje palivo, v tomto případÄ› vodík, který je pÅ™eměňován na hélium. Je samozÅ™ejmé, že tohoto prvku je vždy jen urÄité množství. Ve chvíli, kdy se vÅ¡echen spotÅ™ebuje, hvÄ›zda zanikne.

 

 

Tento zánik může probÄ›hnout dvÄ›ma způsoby. BuÄ se po vyÄerpání téměř veÅ¡kerého paliva nafoukne a ochladí se. NáslednÄ› tuto slupku z pÅ™emÄ›nÄ›ných atomů hélia odhodí a stane se z ní bílý trpaslík. To je osud, který Äeká naÅ¡e Slunce. HvÄ›zdy, které mají vÄ›tší hmotnost, se nakonec její vinou zhroutí samy do sebe, dokud nevybuchnou. NáslednÄ› pak vznikne Äerná díra.

 

Jak ale můžeme poznat, kolik „paliva“ v sobÄ› jeÅ¡tÄ› ta která hvÄ›zda má? OdpovÄ›Ä na to je spektroskopická analýza. Díky ní můžeme pomocí záření, které hvÄ›zdy vysílají, jaké je jejich složení, a tedy i jaké procento vodíku je tvoří. A vzhledem k tomu, že tato pÅ™emÄ›na probíhá konstantním tempem bez ohledu na typ hvÄ›zdy, je pak pomÄ›rnÄ› snadné spoÄítat, kolik života jí jeÅ¡tÄ› zbývá.

 

 

To nám samozÅ™ejmÄ› může prozradit i to, jak je daná hvÄ›zda stará. Pokud k tomu zapoÄítáme i rudý posun, můžeme tak zjistit, která hvÄ›zda je skuteÄnÄ› nejstarší, a to bez ohledu na to, jak je od nás daleko. Díky tomu můžeme lépe porozumÄ›t naÅ¡emu vesmíru a také urÄit jeho celkové stáří. A tak se můžeme také alespoň ÄásteÄnÄ› odhadnout to, jak dlouho bude jeÅ¡tÄ› vesmír trvat.